Noc nic nezadrží

By | October 24, 2018

Noc nic nezadrží

ekniha

Kniha v češtině!



Noc nic nezadrží



Noc nic nezadrží –na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky,aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu.



Stáhněte si knihu Noc nic nezadrží zdarma

:







<сenter> Registrace statisíců spokojených členů, kteří strávili hodiny a hodiny hledali multimediální multimediálního obsahu, a nyní se těší nejznámější nové knihy, časopisy a sérií, včetně knihy Noc nic nezadrží

Zde je zdarma. Proto se musíte zaregistrovat pomocí odkazu na této stránce:


  • Neomezené knihy, noviny a série, ať jste kdekoli: přímo v prohlížeči v počítači nebo tabletu.
  • Více než 10 milionů titulů zahrnuje všechny druhy žánrů.

  • Získejte nejlepší kniha Noc nic nezadrží, časopisy a comics v každém žánru, včetně akce, dobrodružství, anime, manga, děti a rodinu, Klasika, Komedie, Reference, Průvodci, Drama, Cizinci, Horor, Hudba, Romantika, Sci-fi, Fantasy, Sporty a mnoho dalších.

  • Nové tituly se přidávají každý den! Rádi bychom udrželi věci svěží.

  • Všechny platformy. Plně optimalizováno.

  • Podívejte se, kde se denně každý den baví tisíce lidí.
    Zaregistrujte se a získejte knihu Noc nic nezadrží a zábavu bez omezení!

    Noc nic nezadrží

    ekniha

    Podrobnosti o knize Noc nic nezadrží

    :





    Hodnocení knihy:

    Komentáře (24)

    Přidat komentář

    intelektuálka

    26. února

    Kolik dramat se odehrálo v rodině autorky….
    Tady vzpomíná na svou zemřelou matku, od mládí přecitlivělou:
    “a tak jsem matně zjistila, vzdor všemu vysvětlování a popírání, že jsme vzájemně zaměnitelní. Pak už jsem se nikdy nedokázala přesvědčit o opaku, ani v milostných ani v přátelských vztazích”.
    Matka se srovnává se smrtí sourozenců, s incestem, s nevěrami.
    “Její sny nebyly plné princů, úspěchů, snila zkrátka o čase, který měla před sebou a s nímž mohla nakládat dle vlastní vůle, o čase na rozjímání, v němž bude vždycky v bezpečí”.
    Autorka sleduje, jak se jí matka vzdaluje do uzavřeného světa a cítí se sama:
    “Už odmala jsem chtěla vypadat silná, ačkoliv jsem dost zranitelná, a že mi to nejspíš nakonec všichni uvěřili”.
    Matka se nakonec rozhodne odejít ze světa a autorka zpětně dohledává úseky jejího života.
    V závěru dochází k pochopení: “Lucille zemřela tak, jak si přála: žijící”.

    Chce se autorka vypořádat s vlastní minulostí?

    MichelleS

    18. ledna

    Ze začátku to vypadá na celkem idylické rodinné vzpomínky. Jenže pak se vyvalí všechna ta bolest, trápení, nejistota. Autorka mě doslova vtáhla do rodiny, svíralo se mi srdce nad jejich prožitky. Obzvlášť bolestné byly stránky týkající se dopadu Luciliných záchvatů na její dcery. Přes všechnu snahu, boj s duševní nemocí nikdy nekončí vítězstvím, stačí nepředvídaný impuls a vše je zpět.

    Jiparis

    03. ledna

    V kazde rodine jsou temna tajemstvi,ale mluvit o nich nahlas chce odvahu,kterou u Delphine de Vigan obdivuji.

    Rade

    11.09.2017

    Autorka umí neuvěřitelným způsobem přenášet emoce na čtenáře. To čtení pro mě bylo hodně smutné, depresivní, a ten optimismus, o kterém se mluví v anotaci i v doslovu, jsem cítila snad jen v části o Lucilině dětství a ve vyprávění o její silné a vitální matce Lianě.
    Ale i ty příběhy z dětství byly vedle vtipných postřehů spojeny s tragickými událostmi. Trochu mi to vyprávění o malé Lucile a jejích sourozencích připomnělo – v něčem, snad i tím francouzským prostředím a pohledem do nedávné minulosti – knížky Marcela Pagnola. I když jsou Pagnolovy vzpomínky z dětství pohodovější a méně dramatické, přeci jen mají něco společného. To spojení veselých bezstarostných dětských příběhů s nečekanými smutky.
    Čtyři plus.

    “Lucile… líčí Antoninovu tragickou smrt, naprosté vymizení vzpomínek před touto ztrátou, i bolest, která následovala: ,Dětství navždy přestalo být idylou.´“
    —————————
    „Takový je život lidí. Několik radostí, velmi brzy smazaných nezapomenutelnými žaly.
    Není nutné to říkat dětem.“
    (Marcel Pagnol: Jak voní tymián)

    Malachime

    15.06.2017

    Hodně depresivní a smutná kniha o tom, jak se o některých rodinných problémech nemluví a některých se pouze šušká. Jaké to může mít dopady na psychiku jednotlivých členů a jak se s tím porůznu vyrovávají, každý svým způsobem.

    ajla5

    08.01.2017

    I když je děsivé, co se v té rodině stalo, kniha mě nenadchla. Vyloženě jsem se nudila.

    dalia1769

    22.09.2016

    Zatím pro mne asi nejlepší kniha Delphine de Vigan. Velmi působivá a emotivní. Přes řadu tragédií a těžkých zkoušek, které provázely život její matky a vlastně celé rodiny, vyprávění jako celek nepůsobí pesimisticky. Styl je zvláštní, protože kombinuje pasáže vyprávěcí s těmi, kde se autorka přímo obrací na čtenáře a líčí samotnou přípravu a vznik knihy. I přes tuto kombinaci stylů působí kniha uceleně a dokáže člověka pozoruhodně vtáhnout do děje.

    martina.bella

    16.08.2016

    Krásná, smutná, ale nikoli depresivní kniha, která mě přivedla k zamyšlení (jako všechny knihy této autorky). Tolik tragédií na jednu rodinu – ale život jde dál. Obdivuju autorku, že našla odvahu takhle rozpitvat bolavá místa své vlastní rodiny, určitě to pro ni nebylo lehké. Moji nejoblíbenější knihu od Delphine “No a já” ale tato nepřekonala.

    dark.ma93

    18.07.2016

    Kniha se pasovala na jednu z mých nejoblíbenější knih vůbec 🙂 Naturalisticky psané, plus postava matky je mi po přečtení tak blízká, že mám pocit, že ji znám odjakživa. Autorka umí vážně dobře popisovat složitou a komplikovanou osobnost Lucile.

    Jinak se mi líbí jak z knihy dýchá na jednu stranu pohodová atmosféra, která popisuje soužití prarodičů Georga a Liany a jejich domu, prázdninových her. Babička, která dělá provaz a má 7 dětí, jedno adoptuje a další se po letech narodí postižené a přesto se umí prát s osudem. I přes krásné a pohodové líčení děje do toho vnáší rodinné tragédie – sebevraždu adoptovaného syna, tragickou smrt jednoho ze synů… Nakonec člověk pomalu odhaluje různé tabuizované problémy rodiny.

    Floriška7

    18.07.2016

    ……….a takový je prostě život.

    medialstar

    17.07.2016

    Silná zpověď o autorčině matce i rodině, kdy sice nevíte co je fikce a co skutečnost, ale nějak podvědomě mám pocit, že pravdy je tam více než je sama schopná někdy unést. Sdílíte nitěrné myšlenky, které vám neřeknou snad ani nejbližší. Donutí vás přemýšlet nad vlastní rodinou, co je důvodem jednotlivých cest a osudů… Na tuto knihu těžko zapomenu.

    Pett

    21.06.2016

    Sledování takového rozkladu osobnosti… ztrácení se sama sobě… hledání… nacházení… odpouštění… trestání… bylo jako projít si svojí vlastní terapií… jak jen ten život s námi mává… jak moc mají v ruce osud naší duše vlastní rodiče… jak se postavit něčemu, co je nám více či méně dáno do vínku… nebo jak pomoci takové své blízké nešťastné duši, aniž by si uloupla i kousíček té naší…
    Každé písmenko je sázeno s takovým citem a opravdovostí, že držíte té ztracené Lucile palce… ať udělá cokoli, tak jí nedokážete nenávidět… vidíte tu bolest… cítíte tu bolest… bolí vás ony všechny…
    A přesto… navzdory tomu všemu vyprávění dýchá takovou láskou, něhou a nadějí… že vás ten “prostě život” chtě nechtě pohltí a už nepustí…

    Morrighan

    29.10.2015

    Ne nejlepší z tématických knih, které jsem četla, ale rozhodně zásadní kniha do seznamu a její matce vidím až do nejhlubšího kousíčku srdce. Bohužel.

    douchová

    14.07.2015

    Výborné, hutné, bolestné, PRAVDIVÉ. Doporučuji!!!

    ZÓNA

    06.07.2015

    Jak jde hodnotit něco dokonalého? Slovy velice obtížně. Každý kdo tohle přečte, musí smutnit, musí přemýšlet nad životem, nad pomíjivostí lidského osudu. Ale zároveň se i radovat z toho, že může být na této planetě, že někam patří, že má rodinu. Je to doopravdy skvost literatury. Proniknete do osudu jedné veliké francouzské rodiny a stanete se jedním z nich. A nebudete chtít, aby kdokoliv zemřel. Jenže to nejde. To právě nejde…

    kuřátko

    10.01.2015

    Asi rok jsem se vyhýbala darované knize, na jejímž přebalu jsem se dočetla, že s v ní střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc. Ne že bych takové knihy nečetla, ale když už to někdo takhle uvede, čekala jsem hodně depresivní záležitost. Všechny zmíněné věci se v knize sice objevují, ale vedle nich se logicky- aby to trochu kontrastovalo- objevuje i mnoho lásky, radosti a chuti do života (vlastně tedy píšu něco, co jiiž je na přebalu knihy- že je to o síle tyto věci překonat). Navíc autorka píše velmi poutavě. Kniha tedy nakonec nepůsobila nijak depresivně, prostě jen tak nějak opravdově jako život.

    noctambule

    22.11.2014

    Nádherná kniha, ale velmi smutná. Četla se těžce a pomalu, ale stálo to za to. Líbí se mi Delphinin styl.

    sabina8072

    13.07.2014

    Uzasne, ctive, dojemne.

    elpiska

    29.07.2013

    Souhlas s bosorkou a dalšími.
    Jen dodám, že jsem si při čtení uvědomila, jak moc jsem měla krásné a šťastné dětství…

    jasnenka

    09.07.2013

    Přenádherná kniha, přečetla jsem ji jedním dechem. Mistrovský styl psaní, smekám klobouk.

    Stammel

    30.04.2013

    Vyprávění o historii autorčiny rodiny mě rychle vtáhlo. Bavil mě na tom střet tragických událostí se zdánlivě nezlomnou vitalitou a živostí Poirierových (tedy hlavně autorčiných prarodičů). Zajímavé bylo sledovat postupný rozmach duševních chorob v další generaci a dumat nad tím, odkud se vlastně vzaly. A ačkoli obvykle nemám rád, když spisovatel komentuje průběh psaní knihy, v tomto případě to dávalo velmi dobrý smysl. Autorka totiž jako první člověk v rodině osud svého rodu jen trpně nepřijímá, ale pokouší se s ním poctivě vypořádat – se všemi nezhojenými jizvami a bolestmi. Díky tomu “rozhýbává ledy” nejen v sobě, ale i v dalších příbuzných a potažmo také ve čtenáři. Převážně popisnou knihu tyto osobní kapitoly pozvedají z pasivity vůči životu a zároveň tvoří silnou pointu celého příběhu.

    Smůla je, že vše podstatné se řekne a do sebe zapadne nedaleko za polovinou knihy. Poslední třetina je pak již jen nezáživným, opakujícím se popisem, který nesděluje nic nového. Tenhle nudný dojezd knize dost uškodil.

    krtecek_1

    07.03.2013

    Velmi strhující příběh. Rozhodně doporučuji!

    bosorka

    22.01.2013

    Čtivě napsáno, ač napěchováno tolika lidskými tragédiemi, že na jednu rodinu je jich až přespříliš. A čtenář hltá, i když ví, že to nebude jednoduché čtení, že mu z něj nebude lehko na duši. Autorka se zaměřuje především na svoji matku, ale zabývá se celou její rodinou, díky níž rozkrývá pozadí matčiných běsů. Zprvu je odkázána na hovory s blízkými, kteří jí o matce vyprávějí, autorka tak v podstatě investigativně jako reportér sleduje maminku od útlého dětství až po dobu, kterou si už ona pamatuje a může tak sama vyprávět, i když stále s pomocí blízkých, jelikož si je vědoma toho, jak subjektivní mohou být vzpomínky a občas natolik zastřené, že si jimi sama není jistá. A proto ověřuje. Lineární příběh rodiny autorka prokládá vlastními nápady, vzpomínkami na to, proč se rozhodla psát o mamince, jak k tomu dospěla a jak při psaní postupovala. Občas i pochybuje, zda vůbec psát a v podstatě se těší, až tento balvan, tato pocta mamince bude za ní a ona nebude muset rozkrývat složitosti své vlastní krve.

    Oophaga

    01.11.2012

    Asi nejsilnější a rozhodně nejosobnější autorčina česky vydaná kniha. Přístup k uchopení “reálného” příběhu/portrétu spisovatelčiny matky pojatý jako tápání zahrnující i změny perspektivy a přiznanost manipulace s “fakty”. Zmnožení verzí vyprávěných okolím, zamlženost vlastní paměsti a znásilnění literaturou coby nutností vytvořit z toho zrcadlového panoptika smyslupný text. Když už ne na kost tak alespoň na dotek odhalená traumata a tabu, o kterých se cizincům nevypráví. A ponechání možnosti odstupu dané čtenářovou pochybností, co je “skutečné” a co “vymyšlené”. Protože beletrie je vždycky fikce. (Anglicky by se to dalo vyjádřit kouzelnou větou: “Fiction is fiction.”) Life is life.